Odvaha být tím, kým jsme

Přepis rozhovoru:

David: Ahoj všichni, tady David a mám tu čest mít druhý rozhovor s Valerií. Měli jsme naposledy rozhovor někdy před dvěma měsíci a rozhodli jsme se udělat další.

Val dělá mentoring a přijde mi jako jedna z mála lidí, která touží žít opravdově a ukazovat lidech, to co je v nich opravdové a ukazovat jim to i vlastním příkladem.

Moc se těším a děkuji, že jsi tady.

Valerie: Děkuji moc, ahoj.

David: Dnešní téma rozhovoru je „Odvaha být tím, kým jsme”. Je to docela široké téma… nebo je spousta oblastí, do kterých bychom se mohli s tímto tématem dostat, takže jako první se zaměříme na první slovo, a tím je odvaha.

Když mluvíme o odvaze, co podle tebe ta odvaha je? Přijde mi, že často si ji představujeme, a já to mám v sobě také, že odvaha znamená, že jsme schopni dělat nějaké velké a hrdinské činy, že se překonáme… že je to taková nějaká velká transformační věc, do čeho se pustíme.

A že jedině tehdy jsme odvážní. Máš to podobně nebo co je podle tebe odvaha?

Valerie: Jak jsi mluvil a říkal jsi, že máš představu, že odvaha je spojená s velkými hrdinskými činy… teď mě napadlo, že nejvíce odvážný čin je, stát se člověkem.

A být člověkem, protože pro mě je odvaha hodně spojená se zranitelností a s naší křehkou lidskostí. Takže pro mě být odvážný neznamená jen, že to jsou velké činy… může se to tak projevit, protože odvaha jako taková je, udělat něco, i když je tam strach, a nějak se překonat a překonat vnitřní limit.

Když se bavíme o odvaze být tím, kým jsme, v tomto kontextu, pro mě je to hodně spojené se zranitelností, a s tím, že jsme odvážní potkat se sami se sebou. Tím myslím, cítit sami sebe, vědět, co je v nás, a potkat se se všemi pocity, které v nás jsou.

Také si přiznat, po čem toužíme, čeho se bojíme. Být k sobě upřímný a pravdivý.

To někdy vyžaduje obrovskou odvahu, protože často se to konfrontuje s tím, co jsme si doposud o sobě mysleli, nebo co nám svět řekl, že je a není možné.

Podle mě odvaha vždy jde ruku v ruce se zranitelností a také s tím, pouštět to staré. Nechat se měnit… nebát se vyvíjet se, nechat se tím životem předefinovat.

Napadá mě jeden příklad… teď čtu knížky a poslouchám lidi, kteří se zajímají o kvantovou fyziku a kvantovou biologii. Viděla jsem jeden úžasný rozhovor, kde ten pán říká – ta klasická věda nás vidí jako zrádce. Protože empirická věda měří to, co je materiální… klasická věda je obrovský materialismus. Takže ta kvantová fyzika, která mluví o poli, které nemůžeme vidět, ale určitě tady je, je najednou něco úplně mimo to, co jsme doposud znali. Já jsem nad tím přemýšlela a říkala si, proč se tolik „klasických vědců” tomu brání? Tomu přirozenému posunu a evoluci? Copak není nějaká láska pro vědu a evoluci větší, než mít pravdu? Nebo aby to bylo tak, jak jsem si doposud myslel, že to je?

Pak jsem se o tom bavila s přítelem a uvědomili jsme si, že to není jen tak. Když věříme, že život je něco… že život je tohle, a já jsem v něm tohle, a je to jasně definované, a najednou přijde něco, co nám úplně zboří tu představu, tak podle mě to vyžaduje obrovskou odvahu, být schopen se toho vzdát, nebo rozšířit svoje hranice a nechat se předefinovat.

To je podle mě největší odvaha, kterou jako lidé upřímně můžeme mít. To je jeden z největších hrdinských činů, vzdát se své identity… nebo rozšiřovat svoji identitu a potkávat se se svojí zranitelností a křehkostí.

David: To je moc hezké, napadají mě dvě věci. Jen tak pro zajímavost, kdo byl ten biolog, kterého si poslouchala?

Valerie: Já ti řeknu to jméno…

David: Nebyl to náhodou Bruce Lipton?

Valerie: Ne, ten ne.

David: Nassim Haramein?

Valerie: Také ne, ale toho mám ráda. On teď dělal rozhovor s Eckhartem Tollem, jedno z posledních videí, a jmenuje se…

David: Joe Dispenza?

Valerie: Ten také ne… teď si přesně nepamatuji. Kdyžtak to do našeho rozhovoru dodáme, protože doporučuji. Přišel mi super. Mám moc ráda Eckharta Tolleho.

Eckhart Tolle je tak sladkej… já nevím, to je pohlazení po duši.

Teď měl tohoto hosta a přišlo mi, že je jako Eckhart Tolle ve vědeckém provedení. To bylo moc příjemné.

Napsal kninu „Infinite Potential”, byl tam úryvek z té knihy a on o tom mluvil… ale ještě vůbec neznám jeho práci. Každopádně to, o čem sdílel, což není úplně nová informace… že se bráníme tomu, když přichází něco nového. Když to najednou narušuje to, co jsme si doposud mysleli, že víme, že to je život, svět a takto to je.

V dnešní době se to děje moc… naprosto ztroskotávají veškeré jistoty, systém kolabuje… a to je dobře, že kolabuje… my si musíme uvědomit, že ta stabilita nevychází z venku. Musíme si uvědomit, že je důležité najít vnitřní propojení, abychom byli schopní flexibilně procházet životem.

David: K té odvaze, jak jsi říkala, pouštět se těch zarytých věcí, to co nám už neslouží… proč si myslíš, že máme tendenci se tomu vyhýbat? Je to nějaká neochota cítit to nepříjemné? Nebo tam čekáme, že to bude nepříjemné? Co nás odrazuje od toho, udělat ten odvážný krok? Je za tím strach? Co za tím je?

Záleží… někdy se bojíme… jak říkám, je to vždy spojené se zranitelností. Bojíme se být zranitelní, Proč? Protože se bojíme cítit bolest nebo nějaké emoce studu, úzkosti, čehokoliv. Bojíme se něco cítit.

To je jedna věc. A druhá věc, ve chvíli kdy to spojíme s tím předefinováním sama sebe, proč se bojíme toho nebo proč tady nejsme dost odvážní… to my přijde, že máme obrovský strach z neexistence. Úplně hluboko uvnitř ve svých buňkách. Najednou, když někdo nebo něco přijde do tvého života a řekne: Ty, jak sis myslel doteď, ani neexistuješ.

Přijde mi, že je velmi pochopitelné, že to otřese celým systémem.

David: S tím souvisí druhá část názvu našeho rozhovoru… být tím, kým jsme. Jak poznáme, kým jsme? Protože můžeme si myslet, že tohle jsem já, budu odvážný… často to ale stále může být nějaká omezená představa nás samých, a nemusí být ta opravdová, ta autentická. Jak tedy máme pak poznat, že jsme opravdově odvážní, nebo že je to jen nějaká naše maska či představa, která není opravdová?

Valerie: Mě napadlo, jak muži dnes se snaží působit… „jsem silný a odvážný, jsem ochránce.”

Ale nepřiznám si svoje strach, „protože jsem odvážný”.

„Takže nejsem zranitelný.”

První věc… abychom vůbec věděli, kým jsme, vyžaduje to jednu věc a tou je – být k sobě radikálně pravdivý. To je něco, co můžeme kultivovat, zdokonalovat, praktikovat. Je to jen něco, pro co se můžeme rozhodnout. Důležité je, rozhodnout se pro to být pravdivý před sebou a neuhýbat sám sobě.

Naopak brát ten život, vztahy, to vše s čím se potkáváme, co děláme, abychom se více poznali, abychom se opravdu potkali sami se sebou. Ne abychom se sobě vyhýbali. Spousta lidí má velký strach, potkat se sami se sebou. Naopak se snažíme dávat pozornost ven, snažíme se nějak rozptylovat.

Tady uvnitř je obrovské množství informací a nevíme, co se tam děje. Nemáme zvědomený náš vnitřní dialog. Nevím teď přesně, co byla ta otázka.

David: Jak vlastně poznáme, kdo jsme? Taková menší otázka… existenciální.

Valerie: Jak poznáme, kdo jsme? My už jsme tím, kým jsme. To, co je nám esenciální, co je jedinečné, naše duše, její poslání, náš unikátní otisk. To už v nás je, už jsme se takoví narodili… narodili jsme se, abychom byli sami sebou.

V procesu výchovy jsme začali být podmínění a oddálili jsme se od toho… někteří více a jiní méně. Ale k tomu, abychom poznali, kým jsme, je důležité si uvědomit, že to můžeme najít jenom tady (uvnitř). To je také první krok, protože spousta lidí se honí za poznáním, kdo jsou, ale pořád jsou pozorností někde venku.

David: Takže říkáš, že to nenajdeme na nějakém workshopu, semináři nebo v nějakém filmu, jo?

Valerie: Pozor, na workshopu, ve filmu, v knize, v druhých lidech se můžeme zhlédnout. To je úžasné a důležité na pochopení. Ve chvíli, kdy nás něco inspiruje, když z něčeho máme radost, nebo nás to nadchne, nebo nás to dojme, nebo jsme díky tomu naživu, to je něco, co je nám velmi vlastní.

To je to něco, co nám ukazuje: Tohle máš v sobě, tohle máš v sobě. Je to pro tebe nějak důležité. Nebo i to, co nám hrozně moc láme srdce, na čem nám strašně moc záleží. To je to všechno, co je součástí naší esence. To jsou věci, ve kterých se můžeme zhlédnout, protože jak jsem říkala, to kým my jsme, je velmi jedinečné.

Stejně jako máme jedinečný otisk prstu, stejně tak naše esence je jedinečná. To znamená, že se nikdy nemůžeme najít nikde venku. Můžeme se zhlédnout, můžeme se inspirovat, můžeme cítit, tohle je mi velmi podobné, nebo tohle mi je vlastní, tohle mi něco říká.

Tu plnost toho, kým jsme, můžeme najít jen uvnitř. Workshopy, terapie, techniky, knížky, filmy… to vše má svůj smysl, to vše má svoje místo. Ale nesmí se to stát náhražkou našeho vlastního vnitřního dialogu. Toho, že trávíme čas sami se sebou a že prozkoumáváme svůj vnitřní svět.

Pokud se to stále snažím nahradit něčím tam venku, nikdy nepoznám, kdo jsem. Je důležité si uvědomit, že už jsem tím, kým jsem. Je důležité pozornost obrátit dovnitř a pak byli k sobě pravdiví.

Protože najednou můžu zjistit, že nechci dělat to, co dělám 20 let. Vlastně jsem to začal dělat z tohoto důvodu. Tohle vyžaduje obrovskou pravdivost a odvahu, se tím nechat předefinovat, co o sobě zjistím. Nebo zjistím, že nechci tento vztah, že chci jiný vztah… je toho hodně, co můžu zjistit.

A být pravdivý.

David: Co tedy strach? Když mám strach se projevit. Když vím, že je pro mě něco pravdivého, ale svazuje mě strach, to projevit, vyjádřit… uvedu jeden vlastní příklad, který je dost čerstvý. Bylo to včera a souvisí to s rouškama. Tady v Praze v metru jsou stále roušky povinné. Šel jsem do metra, byli tam dva policisti a kontrolovali všechny. Zrovna tam měli nějaké dva lidi, které kontrolovali.

Mě zastavili, že nemám roušku. Říkám, že roušku nenosím a on: Proč? Vymyslel jsem si nějakou výmluvu, kvůli zdravotním problémům… on chtěl vidět nějaké potvrzení, které jsem samozřejmě neměl. Tak říkal: No tak to mi lžete. Tak jsem odešel z metra, protože roušku si odmítám nasadit.

Ale všímal jsem si, že jsem na to myslel pak ještě další hodiny. Takový pocit, že… byl tam velký strach se postavit této autoritě. Podle mě to má spousta z nás… nebo budu mluvit za sebe… ten symbol policie, autorita. A že mě to svazuje v tom, si stát za tím, v co věřím. Vnímám, že je tam strach z důsledků, co by to znamenalo, že bych asi mohl i o něco přijít. O peníze, kdybych se soudil… mohl bych možná přijít o majetek… všechny tyto představy jsem měl. Kdybych se konfrontoval a stál si skutečně za tím a nehodlal ustoupit. Vnímal jsem, jak tento strach z autorit je silně zakořeněný. Další hodiny jsem na to myslel a bylo to ve mně živé.

Je to zajímavé… a zvlášť s tím, co se dnes děje… strach z autorit nebo strach z těch důsledků, co by to znamenalo, kdybychom se jim postavili, je hodně velký. Zvlášť když se zdá… a mluvím o té konkrétní situaci… když se zdá, že jsme sami. Ale co v takové situaci… jak se s tím vypořádat, jestli tě něco napadá?

Valerie: Ty jo, stát si za tím, co je pravdivé… to je vždy výzva. Ve chvíli, kdy máme pocit, že nemůžeme být pravdiví, je to ve finále pocit, že nejsme svobodní. Máme pocit, že nejsme svobodní, že nás vnitřně něco svazuje, že nejsem svobodný na to, říkat pravdu. Nejsem svobodný na to, vyjádřit, co si skutečně myslím.

A strach z autority je obrovské téma…. to, co se dneska děje, je možné jenom tehdy, když kolektiv má strach z autority a poslouchá autoritu a má autoritu někde venku mimo sebe. Nemyslím si, že to je něco, co vyřešíš za jeden den. Podle mě je boží, že sis to takhle uvědomil, a zároveň, že sis tam dovolil říct ne… ale už sis nedovolil říct pravdu. Bylo to takové to: Musím si vymyslet nějakou výmluvu. Což je v pohodě, ale je důležité si toho všímat.

Protože na tom poznám, kde se ještě vevnitř necítím svobodně. V čem se necítím svobodně? V čem ještě dávám autoritu ven a necítím ji uvnitř? To je jen proces hlubokého pozorování a je to v pohodě. Vím sama, že někdy mám svoje ideály a miluji být radikální… s něčím podobným jsem se potkala, když tady v Austrálii – a tady je to jinak, roušky se nenosí a vše je uvolněnější – ale pořád jsou rozestupy, když se čeká ve frontě v obchodě.

Postavila jsem se na to vyznačené místo toho rozestupu a cítila jsem v sobě takový obrovský vztek, protože jsem si říkala – vždyť já se podvoluji něčemu, čemu absolutně nevěřím. Najednou jsem se porozhlédla kolem a viděla jsem, jak všichni se podvolujeme něčemu. Někteří lidé tomu věří, myslí si, že se tím chrání, nebo že chrání ostatní. A spousta lidí tomu určitě nevěří, ale prostě se to tak dělá, tak to budu dělat taky.

Ono je důležité, zaprvé to brát jako pozorování. V čem dávám tu autoritu ven, a proč? Vždy to vede k tomu, v čem se necítím svobodná? V čem se necítím svobodně? Co mi brání v tom, se teď vnitřně cítit svobodně. Kdybych se vnitřně cítila svobodně, tak řeknu pravdu.

To je takové téma… ty jo… přemýšlím, co říct v tu danou chvíli. Protože tohle je téma návratu ke své vnitřní autoritě. Není to něco, co se dá udělat přes den. To je jenom něco, kdy se začínáš pozorností vracet k sobě, a začínáš více sobě důvěřovat. A když důvěřuješ více sobě, důvěřuješ víc životu.

Tak to prostě je. Ono se to buduje. Vzpomeň si na sebe před pěti lety… tam bylo tolik strachu, který ti nedovoloval něco říct, něco udělat, nějak se projevit. Dneska to už tak není.

Co se stalo? Nějak jsi vyrostl, a tím jak jsi rostl, jsi zvětšovala i tvoje kapacita, a to co jsi byl schopen vnitřně prožít, čemu jsi byl schopen se vnitřně postavit, co jsi byl schopen vnitřně unést… to říká jedna úžasná terapeutka Radmila Telváková… ta říká: Musíme být schopni sami sebe unést a unést svoje vlastní pocity.

Čím víc rosteme, tím více jsme schopni unést. To je jedno s druhým spojené. Teď mám ještě policajty jako velkou autoritu a nedokážu se jim postavit, ale čím víc se spojuji sám se sebou a s tím, co je pro mě tolik pravdivé, se svojí vnitřní autoritou,

tak když se s tou situací potkám podruhé, třeba už to takové nebude, protože budu více propojený se svojí vnitřní autoritou než s tím venku. Je důležité, aby ses podíval na to, kým jsi byl, a na to, že ty už ten mechanismus znáš. Ty už ses překonával. Víš, jak být odvážný, víš, jak překonávat strach. To, co se dělo, bylo jen, že jsi rostl. Rostl jsi a poznával jsi další svoje vlastní aspekty, zdroje, části sebe sama.

Najednou jsi poznal, že… třeba strach z odmítnutí… ty jo, ale já mám dost svého vlastního přijetí. Mám pocit vlastní lásky, nebojím se projevit ze strachu, že budu odmítnutý, protože já to ustojím. Protože já jsem tady pro sebe.

To jsou věci, kdy ty rosteš a najednou objevuješ více sebe. Tím pádem jsi méně a méně „napadnutelný”… míň a míň máš pocit ohrožení z venku.

Protože si uvědomuješ, že to nikdy nebylo o tom venku. Vždy to byla nějaká tvoje nesvoboda, nebo nějaký tvůj strach. Ale zase, když se vracíme k nějakému našemu největšímu strachu, ať už strach, že zemřeme, strach z neexistence… to jsou strachy, se kterými je třeba pracovat. Je to práce… jednou si nesedneš a neřekneš si: Jsem v pohodě a nebojím se umřít, když mi někdo přiloží pistoli k hlavě, budu chladná a ani nemrknu a v pohodě.

David: Mně přijde hodně pravdivé a přesné… právě když jsi mluvila o tom, že je to ve výsledku víra v sebe, víra v život, a jak jsi zmiňovala posledních pět let… nějaká situace, když si uvědomím… no jo, to co jsem předtím bral jako velký strach, teď věřím více životu nebo sobě, a pokud ten strach tam je, dokážu ho unést… ten hlavní rozdíl asi je, že ten strach už není svazující.

Valerie: Přesně tak.

David: Že tě ten strach nesvazuje, i když tam třeba je.

Valerie: A ten život opravdu odpovídá na to, co je v tobě. Čtu jednu užasnou knížku, která se jmenuje Surrender Experiment… nevím, jestli je přeložená do češtiny. Každopádně je to úžasný pravdivý příběh muže, který začal hodně meditovat a pozorovat svůj hlas v hlavě. Říkal jsi: Kdo já jsem? Pak se odevzdával životu a důvěřoval životu… v tom procesu naprostého odevzdání se začal zbavovat svojí vlastní identity. Rozpouštět ji a odevzdávat se životu… znovu a znovu. Ale v tak obrovským měřítku mu bylo dokázáno, že život se o tebe postará. Že život je o moc inteligentnější než to, co si myslíme z této racionální mysli, z této identity, z tohoto jednoho bodu.

Takové to – já vím tohle a toto. Ne, život ví víc. To, čemu říkáme život… to něco nepojmenovatelného ví víc. Tam je tolik možných výstupů a výsledků té situace, ale vždy to rozrezonovává něco v tobě. Vždy to odpovídá na něco v tobě. Ty nikdy nevíš…. kdybys měl naprostou vnitřní sebejistotu a důvěru a řekl bys:

Já roušku nenosím. Ani to není vědecky podložené. Viry takto nefungují… nebo ta blbost, že si někdo myje ruce antibakteriálním mýdlem, protože bakterie jsou asi to samé co viry. Ale my prostě nevíme, tak s námi mohou různě manipulovat, protože často máme hovno znalosti o čemkoliv…

Kdyby ses postavil a tohle řekl, ten policajt by si třeba řekl: Ty jo, tak proč ji vlastně nosím já? Ty nevíš… to jsou teď čistě hypotetické situace, ale co říkám, není hypotetické. To je tak jak to je… cokoliv přichází z venku a v nás to něco rozrezonuje, znamená to, že v nás je něco… proto na to odpovídáme, proto se s tou situací potkáváme.

Protože i kdyby nám dvěma se stala stejná situace, nás se to dotkne úplně jinak. Já na ni mohu reagovat úplně jinak než ty.

David: To je pravda.

Ještě mě napadlo, jak jsi říkala, že když tě něco tam venku nadchne, něco tě inspiruje, tak ti to ukazuje střípky toho, kým jsi…

funguje to podobně i s tím, když se potkáme s něčím, co se nám nelíbí, co je nepříjemné? Jak to funguje v takové situaci, když je to třeba něco, co nám vadí, co nás štve, apod.?

Valerie: To určitě ano, ale zase je třeba se podívat, co se skutečně děje… čeho ve mně se to dotklo. Co ve mně to aktivovalo. Pojďme se raději bavit o konkrétním příkladu, to je vždy lepší…. jestli máš nějaký svůj příklad?

David: Když to vztáhneme znovu na ty roušky… když jdu v metru nebo i venku a vidím lidi, jak nosí roušky, i když nemusí, tak je často v mysli odsuzuji a říkám si: Bože, proč to děláte? Proč tomu tak věříte? Když nad tím přemýšlím, třeba je odsuzuji z toho, že se podvolují autoritám, a pak když přišlo na to, že jsem měl konfrontaci s autoritou, tak jsem se do určité míry také podvolil.

Valerie: Jo, to rozhodně může být to ono… v tomto případě je důležité se podívat, co na tom ve skutečnosti odsuzuji? Není to nošení roušek jako takové. Třeba si říkám, že druzí něco slepě následují. Pojď se tedy podívat na to, kde následuji slepě něco já? Čeho ve mně se to dotýká?

Nebo často… odsuzování vidíme jako něco špatného. Neříkám, že je to super, ale není třeba se odsuzovat za odsuzování. Je třeba tomu jen porozumět. Ve chvíli, kdy něco odsuzuji, ten pozitivní aspekt je, že tím pádem už nejsem v něčem, už to vidím zvenku. Tím pádem jsem něco pochopil, nějak jsem vystoupil.

Udělal jsem si na to jiný názor. Vidím, co se děje.

Ale většinou jdeme k tomu odsuzování, protože někdy v nitru se cítíme bezmocní na to reagovat konstruktivně. Já to vidím… to jsou blbci, to je stádo ovcí a odsuzuji to, a jsem na něj naštvanej, že se podvolují autoritě. Ale vlastně někde vevnitř se vůči tomu cítím bezmocný. A nevím, jak to změnit. Kdybych to věděl, postavím se a inspiruji je.

Inspiruji je a řeknu: Ono to jde jinak. Chápu, proč nosíte roušky. Chápu, že se bojíte. Chápu, že je těžké nevěřit tomu, co vám říkají na Nově, Primě a ČT1 a na těchto všech kanálech. Chápu, že je těžké, když vaše rodina, přátelé a kolegové to také dělají… chápu, že je těžké vystoupit z davu.

Ale ono to jde jinak… cítil bys vášeň… a i kdybys cítil vztek, proměnil bys ten oheň v něco kreativního. Bylo by tam porozumění, ale to nejprve musí přijít vnitřně. Musíš dát první porozumění sobě a říct si – ty jo, jsem nasraný, když se lidé podvolují autoritě. Ale já jsem možná pro sebe nenašel způsob, jak se té autoritě postavit.

Ale jak ho najdu, postavím se a budu inspirací i pro ty, který jsem třeba předtím odsuzoval.

David: To se mi moc líbí. Jak dojít k tomu porozumění sebe samotného? Jak jsi říkala, často je třeba najít odstup, jít do pozice toho pozorovatele a pozorovat, co se děje. Když nejsme zvyklí tohle dělat, jak vůbec začít?

Valerie: Nejprve je tedy důležité začít… začít s tím, že začneš.

Když nejsme zvyklí se pozorovat, když nejsme zvyklí pozornost dávat dovnitř, když nejsme zvyklí se sebou vnitřně pracovat, doporučila bych si z toho udělat denní rituál nebo cvičení. Vyhradit čas ve svém rozvrhu, ať už to ze začátku bude 10 minut ráno nebo večer, kdy si se sebou sednu a jenom budu přítomná. Zpomalím se, vše vypnu, nekoukám na mobil, nekoukám na televizi, s nikým se nebavím.

Jenom se posadím a začnu vnímat, co se děje ve mně.

Co se děje v mém těle. Začnu vnímat, jestli cítím, jak mi buší srdce, můžu si dát ruku na srdce. Začnu vnímat energii v konečcích prstů. Začnu vnímat svůj dech a to mi pomůže být tady a teď. Pak se jen ztiším a začnu pozorovat, co mi běhá hlavou.

Teď tam bude tisíc věcí… co se dnes stalo, co jsem řekla, co jsem udělala, co bych si dala k jídlu, co udělat k večeři, co udělat zítra… já to tedy budu jenom pozorovat. Často se děje to, že jdeme do toho příběhu, do té myšlenky a rozvíjíme celou časovou osu kolem ní. Tak se zase vrátím zpět do přítomnosti.

Když to začneme dělat každý den, bude to mít ohromný efekt na náš život, protože se trénujeme v pozici toho pozorovatele a ve skutečnosti vytváříme více prostoru. Vytváříme více prostoru a více odstupu od všech těch myšlenek a od všech těch ztotožnění.

To je jediný způsob, jak vytvořit podmínky pro to, se poznat.

David: Když o tom mluvíš, napadla mě jedna otázka… možná je to jasné z toho, co jsi říkala, ale možná je to otázka, kterou bude mít spousta lidí.

Takové to… s tím, co se všechno děje, není čas se patlat ve svých věcech, je třeba konečně jednat a konečně něco udělat, aby se to tu změnilo. Nemáme čas meditovat nebo pitvat se ve své hlavě.

Co bys k tomu řekla? Napadá tě něco?

Valerie: No hele, super, pokud někdo má už touhu jednat. To je skvělé. Určitě bych si tu touhu a zápal ponechala. Ale co je důležité… to je tak důležité, že ani nevím, jak to povýšit a zdůraznit. A to je, pochopit, že pokud jednáme z místa sebe sama, o kterém nic nevíme, tím pádem nevíme o sobě nic. Nevíme, jaká je naše „agenda”, jaké jsou naše záměry, proč děláme to, co děláme, proč říkáme to, co říkáme. Pokud vůbec neznáme to místo v sobě, ze kterého vycházíme… pokud nevíme, jaká emoce je za tím, pokud o tomto nic nevíme, a chceme něco dělat a měnit svět tam venku, tak jsme jen součástí problému.

Budeme jen tvořit další bordel. Budeme tvořit jen něco, co se tváří jinak a že to přichází v novém kabátě, ale je to to stejné. Jednat se má z inspirace… nebo „má se”… pokud chceme být v souladu se sebou, se životem, pokud chceme být pro život… život nás rozpohybovává k činnosti skrz inspiraci, skrz nadšení… skrze „ah, tohle chci”…

Pokud to vychází z urgence, „já nemám čas, vše je blbě, pojďme něco dělat. Jsem celá ve stresu, ale půjdu tvořit a vylepšovat život tam venku.” Takto to nefunguje, nejprve musíme vědět, kdo jsme, pracovat na tom, abychom my se stali nejdokonalejší verzí sebe… ne protože je s námi něco blbě, že musíme být lepší, ne z tohoto místa, ale jen protože můžeme a můžeme se dotknout potenciálu, který v nás leží.

Z tohoto místa má pak smysl něco tvořit, protože z tohoto místa přichází inovace, pozitivní změna. To místo je v souladu se životem. Cokoliv my vytvoříme je v souladu se životem. Pokud jsme celí rozházení, rozlítaní, ve strachu, úzkosti, panice a pak se snažíme jednat z tohoto místa, tak jediný, co děláme, je, že se vyhýbáme sami sobě. To, že jednáme, není že skutečně chceme něco změnit, ale protože nedokážeme být přítomní s tím, co je tady… prostě to nedokážeme… je to moc, tak raději budeme aktivní venku.

David: Zejména nepříjemné je, když je člověk konfrontovaný, když jedná v domnění, že tvoří z dobrého místa, a pak když ho někdo konfrontuje s tím, že se třeba něčemu vyhýbá a od něčeho utíká, tak jak se mi několikrát také stalo… často je to dost nepříjemné, si to vůbec sobě přiznat.

Že to může být trochu jinak.

Valerie:Přesně… to je zase ta odvaha, nechat se předefinovat. A je to v pohodě. Je v pohodě, že jsme si něčeho nebyli vědomí. Není to o tom, se soudit a bičovat za to, že jsem něco podělala, že jsem si něco myslela, ale dělala jsem něco jiného.

To je skvělé, pojďme to oslavovat… pojďme oslavovat, že sis o sobě něco zvědomil, že se znáš lépe. Že to tentokrát uděláš ještě pravdivěji, protože ty jsi vůči sobě pravdivější. Znám ten pocit, pokud je pro mě velkou hodnotou, být si vědomá, pravdivá, a pak se potkám s tím, že jsem si tady lhala.

Je to těžké to zkousnout, ale to je důležité… pokud je naším záměrem pro život být pravdiví, v určitý okamžik narazíme na něco, kde si ještě lžeme, nebo co ještě nevidíme, nebo co je trochu jinak, než jsme si mysleli.

O tom je život… ve finále nás to úplně svlékne do naha, sebere nám to veškeré naše představy, identity o světě a o sobě, a najednou zbude jen čistá přítomnost. To už je ale na jiné povídání.

David: Možná na další rozhovor.

Valerie: Ten bude ale jenom v tichu.

David: Hodina v tichu.

David: Ke konci mě jen napadá, jestli náhodou znáš někoho… když mluvíme o té odvaze, jestli znáš někoho známého, kdo je podle tebe vzorem, kdo je odvážný… kdo třeba udělal nějaký odvážný krok. Kdo je podle tebe odvážný?

I když ho třeba druzí neznají… co jsou ty kvality? Tys to už říkala, ale jestli znáš někoho takového?

Valerie: Mě napadají dvě ženy, které jsou známé, ale ne tolik známé, že by je znalo tohle publikum. Obě dvě jsou to ženy, které prožily traumatizující zkušenosti v dětství, zneužívání a znásilnění… obrovské a dlouholeté trauma.

Ty ženy si to uzdravily a nejen to. Postavily se do své síly, začaly tvořit a začaly inspirovat další. To je pro mě obrovská odvaha, kdy jsme schopní se postavit se nějaké takové obrovské bolesti v sobě a ukázat, že je to možné, že nejsme oběti, že nejsme oběti toho, co se nám stalo, ani oběti svých pocitů a myšlenek o sobě samých.

To je jedna věc… a druhá… kdo je pro mě takovým vzorem odvahy, je moje sestra, která ještě není známá… možná jednou. Ona mi vždy byla vzorem toho, vystoupení z davu… toho, že se to nebojím udělat jinak. Nebojím se věřit sama sobě… nebojím se stát ve své vlastní vnitřní autoritě, i když je to třeba nepochopené, i když to spousta lidí ještě nedělá, i když to možná znamená, že tam chvíli budu stát sama.

Stejně to udělám, protože to co je ve mně, je mi dražší, nebo mi dává větší smysl… žít sama sebe, než žít cokoliv jiného a nějak zapadat.

To je spíš taková kvalita, že se nebojíme vystoupit z davu a udělat nějaké věci jinak..

David: Super.

Valerie: A kdo je pro tebe vzorem někoho odvážného?

Co je to pro tebe?

David: No určitě bych se podepsal pod to, cos řekla ty… to se mi moc líbilo.

Asi nemám konkrétní osobu, ale také někdo, kdo ze začátku věří něčemu, co je třeba neznámé, co není nějak třeba pochopené, a jak kdyby drží tu vizi a tu energii zhmotňuje zevnitř ven. A pak ostatní lidé se na to začnou nabalovat a začne se kolem toho tvořit komunita, začne se kolem toho tvořit nějaká metoda, která pak ve výsledku pomáhá spoustě ostatním lidem.

Tu odvahu vnímám v té vytrvalosti, v držení té vize v celém tom procesu.

Valerie: To je krásné.

David: Si představuji, že spousta takových věcí se zrodila z něčeho hodně malého.

Dejme tomu nějaké místo na nějakém ostrově… třeba tam někdo vytvořil nějaký chrám nebo to místo bylo neznámé, nikdo tam nežil, a třeba teď o 100 let později tam jezdí lidi z celého světa, jenom protože jeden člověk před 100 lety měl nějakou vizi.

To mě přijde hodně odvážné.

Člověk, jak jsi říkala, se musí do velké míry odtotožnit od své identity a nechat skrze sebe proudit ten život, protože si myslím, že i spousta vynálezců jako Nikola Tesla – ty jeho nápady nemohly být jen jeho. Musel je, jak se říká „channelovat”, přijímat shůry, a být kanálem pro to vědění a stát si za tím. Kdyby to bylo jen o něm, podle mě by to nemělo takový efekt.

Valerie: Přesně tak. To se mi tak nesmírně líbí, co říkáš. Ta naše vize je už v naší esenci, je v nás zakódovaná. Už jsme se narodili s nějakou vizí, s něčím, co přesahuje nás samých. Když to necháme projít a necháme, aby nás život pohnul, vždy nás to přesáhne a není to jen o nás. Vždy to nějak slouží tomu celku.

Z takového místa má smysl jednat. Z takového místa má smysl činit, protože to zanechá něco pro další generace, protože je to pro život, a to chce odvahu.

David: Super, napadá tě na závěr našeho rozhovoru ještě něco, nějaká zpráva pro lidi?

Valerie: Nacítím se.

Fakt je důležité, že ten čas je teď. To hodně cítím. Poslední týdny to cítím hodně silně… nechci říkat urgentně, protože v tom je takový pocit paniky. Ale cítím to jako důležité. Vidím, jak se svět rozděluje, jak ty časový linky jdou jinam. Tady je fakt důležité, si vědomě vybrat a zvolit sebe a to, co chci žít, a kam chci ten svůj život směřovat.

Z jakého místa chci vycházet, z jakého místa chci tvořit. Uvědomit si, že je to teď. Není to zítra, a není to za týden. Není to ani dnes večer… je to prostě teď. Cokoliv pro to můžu udělat teď, a pak to další teď a další teď.

Je to důležité udělat. Je důležité se pro to rozhodnout a udělat to.

Fakt cítím, že už není čas na co čekat. Není čas na čekání, na postávání, na nerozhodnost. Protože mám pocit, že když se teď nerozhodneme, někdo jiný rozhodne za nás. A to nechceme.

To nechceme. Takže je důležité, se teď pro sebe rozhodnout, pro to co já chci.

David: Boží, super. Moc se mi to líbilo.

Děkuji moc za tento rozhovor, bylo to skvělé.

Valerie: Já také.

David: Kde tě lidé mohou najít, když tě budou chtít kontaktovat?

Valerie: Mám nový web a jsem nadšená, protože je tam pár videí a plánuji přidávat videa každý týden, tvořit obsah a sdílet, protože mě to moc baví.

Takže na mém novém webu.

David: A jak se tvůj web jmenuje?

Valerie: iamvaleri.cz

Takže tam se se mnou mohou spojit, podívat se na to, co sdílím. Tvořím teď online kurz… na tohle se mohou podívat, a také na můj instagram: iamvaleri_cz


David: Super.

Děkuji moc za tento rozhovor a vám diváci děkuji za sledování. Doufám, že vás to inspirovalo k něčemu a dejte nám do komentářů nebo do zprávy vědět, jak se vám to líbilo, a co to ve vás zanechalo.

Tobě ještě jednou díky, Val, měj se moc hezky a vy také. Mějte se.